Je tu krásně…
Žiju se svou zahradou už skoro 50 let. Jako malá holčička jsem moc ráda pozorovala motýly (a jo, taky je chytala…) a vytvářela si minizahrádky z bedýnek na ovoce. Trochu písku, trochu hlíny, nějaké kamínky, malé semenáčky stromků, malé rostlinky – třeba nízké rozchodníky, netřesky, mateřídoušky, úrazník, rozrazil douškolistý,…
Rodiče nebyli moc rádi, že jim beru bedýnky – ale já byla šťastná. A ta záliba v minizahrádkách mi zůstala… (Zdá se, že nejen mně – „hrály“ dokonce důležitou roli i v detektivce Agathy Christie – Vánoce Hercula Poirota 😉 ).
Jak šel čas, převažovala chuť si vypěstovat něco jedlého, dobrého, bez chemikálií, zejména, když se nám narodili kluci. Jako vystudovaný agronom jsem k tomu měla blízko, a ty klasické cesty a způsoby se zdály jisté…
Pak se začala více projevovat botanická část mého Já a já začala tíhnout k přírodním zahradám a zajímat se o permakulturu. A přitom mě život stále více učil, že je dobré hledat střed, rovnováhu. Extrémy na kteroukoliv stranu se mi neosvědčily, ani co se týká samotné filosofie zahrad, a vlastně ani praktické údržby. Takže ani nemám „naleštěné“ záhony a trávník a živý plot podle pravítka, ale ani zahradu nenechávám růst bez povšimnutí. Smíšené lesy mám ráda, ale zahrada je zahrada :-).
Teď mi má zahrada dává v první řadě radost. Moc ráda pozoruju, co se tu děje. Máme u nás docela živo :-). Do radostné oblasti počítám i opékání buřtů s mými milými, cvičení taichi a spaní pod širákem za letních nocí…
Také mám ze zahrady užitek. Pěstujeme ovoce, zeleninu, bylinky, jedlé květy (no, některé nepěstujeme, jen sbíráme). Máme tu několik opravdu starých stromů, ale většinu dalších sázel táta před 40 lety. Ovocnářství byl jeho koníček, chodil na přednášky a pěstoval podle tehdy nových poznatků. Sázel hlavně stromy na slabě rostoucích podnožích, aby na stará kolena nemusel lézt na velké stromy. No, to je pravda, chápu ho. Bohužel ho ty stromy o moc nepřežily, a dost špatně se pod jejich nízko položenými větvemi kosilo….
Takže jsme začali postupně vysazovat nové stromky na silnějších podnožích. Budeme jich mít méně na kusy, ale snad déle vydrží, abychom jednou synům něco předali. Už se těšíme na Malinové hornokrajské, Matčino, Jeptišku, Gascoygneho šarlatové,… Smiřické vzácné nám bohužel zničili hryzci 🙁
A také mám zahradu na různé experimenty. Zkouším, jestli opravdu ty metody, popsané v literatuře často z druhé strany světa, fungují bez výhrad a všude.
Jako jeden z prvních proběhl experiment s vysokým záhonem, hloubeným a vršeným přesně podle návodu, a dopadl „vtipně“. Popíšu podrobně někdy příště… Zkoušela jsem vyplétanou „sluneční past“ pro zeleninu. První roky byla krásná a zajímavá, ale osvědčila se pro opravdu teplomilné druhy, které nevyžadují hodně vláhy.
Spousty pokusů proběhlo se smíšenými záhony a polykulturou. Bylo to zajímavé a dobrodružné, ale z hlediska údržby se mi lépe osvědčil sice méně přírodní, ale jednodušší přístup – řádky střídajících se plodin, mezi kterými lze v případě potřeby „projet“ motyčkou nebo ploskořezem a lehce zamulčovat třeba trávou od sekačky.
Pokus s vrbovým teepee se trochu vymknul kontrole. Vysadila jsem ho do hezkého vlhčího místa a vrbám se tam opravdu líbilo, takže nekontrolovatelně rychle přerůstaly. Tak jsem je nechala žít a mám z nich základ prutníku na dobu, až jednou budu mít čas plést košíky. Jsem zvědavá, jak dopadne nedávný pokus s vrbovým plůtkem.
Dalším permakulturním hitem až módou jsou bylinkové spirály. Některé jsou na můj vkus (MůJ!!! Chápu, že se někomu líbí!) příliš umělé. Pro bylinky dávám přednost raději normálním smíšeným záhonům, nebo lehce vyvýšeným valům a kopečkům… Ale jednu spirálu – podle poměrů zlatého řezu – jsme si taky zkusili vybudovat. Naše zkušenost je, že tato Fibonacciho by musela být opravdu obrovská, aby dosáhla nějaké významnější výšky. Ale hezký prvek, ve kterém se mohou schovat různí živočichové, to je…
Hmyzí skrýše a domečky se mi hodně osvědčily, a to i přesto, že máme zahradu plnou možností, kde se mohou schovat i méně organizovaně J. Ale domeček máme na očích a pozorujeme v sezóně ten cvrkot. Jen, pravda, nebylo to hned první rok, včelky samotářky si ho musely najít a nechat trochu ovětrat…
A nejkurióznější „pokus“ nám samostatně připravila naše rosnička Žofinka. Jednou jsme jí našli v naší hnědé poštovní schránce a nevěřili očím – ona se jí barevně přizpůsobila! 😀
Pokud vás naše zahrada oslovila, ráda vám budu povídat o pěstování a rostlinách více.
Rostliny jsou mí přátelé a provázejí mě od dětství. Zahrada je můj oblíbený obývací pokoj i jídelna.
Jsem šťastná, když můžu pomáhat svým klientům, i těm zaneprázdněným, vytvořit krásnou a živou zahradu, která nevyžaduje každodenní péči, ale přesto jim dává spoustu radosti i leccos dobrého k snědku.
O své cestě k zahradám píšu zde >>