Můj oblíbený plevel 2. :-)

Druhé pokračování. Tentokrát o způsobech šíření, nejen plevelů. A o bršlici.

První – lednový díl o ptačinci je tady.

Šíření plevelů (i všech ostatních rostlin) je samo o sobě fascinující…. Doporučuju dokumentární cyklus BBC Soukromý život rostlin  od D. Attenborougha (The Private Life Of Plants – krátká ukázka třeba tady). To by člověk neřekl, jak akční to občas je 🙂

Rostliny autochorní se šíří samy: některé tvoří dlouhé podzemní oddenky (pýr, bršlice, svlačec) nebo nadzemní šlahouny (jahodníky, některé mochny), další druhy se šíří aktivněji – jejich plody umí semena vystřelit do dálky (známé u netýkavek, ale také třeba u šťavelu růžkatého nebo kakostů), a semena některých prostě přitažlivostí zemskou spadnou (tzv. barochorní druhy – jírovec, dub, ořešák….).

Jiné druhy jsou specializované na šíření živočichy – v jejich trávicím traktu zejména rostliny s jedlými bobulemi (endozoochorní – lilky, bez černý, jmelí,…) a na povrchu těla ty, které se umí přichytit různými háčky nebo osinami (tzv. epizoochorní– lopuchy!, svízel přítula, kuklík městský, dvojzubec, mrkvovité,…). Speciální a velmi zajímavou skupinou jsou druhy šířené mravenci – tzv. myrmekochorní: jejich semena mají carunculu, kterou mají mravenci rádi a kvůli ní semena sbírají a přenášejí i na poměrně značné vzdálenosti (violky, zemědýmy, vlaštovičník, pryšce,…).

Anemochorní druhy jsou na první pohled nápadné různými typy „létacích zařízení“ – padáčky  pampelišek, vrbovek, starčku obecného,…  křidélka šťovíků, ale nápadněji zejména javorů, lípy,… nebo se dokonce mohou koulet celé do klubíčka stočené suché rostliny (a cestou trousit semena) – třeba náš tzv. stepní běžec katrán tatarský. (To ovšem také není plevel, stejně jako ty stromy před ním…) Do této skupiny patří i druhy s vysokými stonky, které vítr umí rozhoupat a semena pak vypadávají otvory v semenících ven (máky, zvonky, pupalka dvouletá,..)

Hydrochorní druhy se šíří prostřednictvím tekoucí vody (druhy vodních a pobřežních společenstev) nebo, ač méně často, při dešti (z plevelů třeba ptačinec nebo penízek rolní).

Antropochorní druhy šíří člověk. Přichycené na nářadí nebo na velké vzdálenosti dopravními prostředky (s osivem nebo na pneumatikách,…).

A aby to nebylo tak jednoduché, tak vězme, že jeden druh se může někdy šířit několika různými způsoby…

---

2. Bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria)

Je (velmi!!!) vytrvalá rostlina z čeledi miříkovitých (neboli mrkvovitých, neboli okoličnatých…).

Rozšířená je v Evropě a západní Asii, mimo jejich nejjižnější a nejsevernější části. Roste spíš na vlhčích a živinami bohatších stanovištích – v lesích, podél potoků a cest, a velmi často také v zahradách. Jako plevel se dosti rozrůstá, a může se šířit i drobnými částmi oddenků.

Bršlice může vytvářet poměrně rozsáhlé porosty, obvykle 20-30cm vysoké. Květenství jsou typické okolíky z okolíků, nemají zákrovy, a vyrůstají na stoncích do 1m vysokých. Čepele listů jsou v obrysu trojúhelníkovité, někdy jednou, ale obvykle dvakrát trojčetné. V mládí jsou charakteristicky skládané (a to je přesně ten stav, který nás zajímá!). Celá rostlina je víceméně lysá.

Bršlici si lze (tvarem listů) splést s krabilicí zápašnou (Chaerophyllum aromaticum) – ta je ale trsnatá a její květenství mají vytvořené obalíčky (tj. ty drobné zelené lístky pod bílými květenstvími) – ale to často nevidíme, když zrovna nekvete…. Zejména si ale všimněme, že bršlice je na stoncích a listech lysá, zatímco krabilice odstále chlupatá, je to vidět i okem bez lupy.

Bršlice obsahuje silice, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, tanin apod. Zdůrazňuje se také obsah vitaminu C, zvláště v létě (Slavíková 1997).

Jako léčivý se využívá z byliny především oddenek, a to do diuretických, krev čistících a protirevmatických čajů, a jako jedna z hlavních bylinek pomáhajících léčit dnu. Doporučuje se kromě vnitřního užití také přikládat na bolestivá místa horký kašovitý obklad z listů (na cca 30 minut), nebo obklad namočený do nálevu.

Poměrně známé je využití bršlice jako jedlé rostliny. Sbírají se mladé, ještě složené listy, později jsou méně chutné. Podle mé zkušenosti jsou jemnější chuti ze zastíněného místa než z přímého slunce. A mí blízcí buď bršlici milují a vyžadují (a to i pánové u nás doma 😉 ) a nebo naopak jim nechutná – vadí poměrně výrazné „mrkvové“ aroma (přesněji – aktuálně znám dva takové, kteří bršlici neradi…).

Listy bršlice jde využít syrové, tepelně upravené i sušené.

A kam tedy s ní? Možností je řada:

• „Špenát“
• „špenátová“ polévka, zelené polévky na zelený čtvrtek
• Velikonoční nádivka (ideálně v kombinaci s kopřivami)
• Do mletých mas, sekaných, zapečených jídel, karlovarského knedlíku místo petrželky
• Spařené a pomleté do hmoty na domácí těstoviny, budou krásně zelené
• Sypání do polívky, samostatně nebo ve směsi s klasickými natěmi (petrželka, pažitka)
• Syrové na chleba, do pomazánek
• Bršlicové pesto
• Domácí vegeta
• D. Henschel doporučuje i jako pickles, kvašené v solném nálevu (nezkoušela jsem zatím, jestli zkusíte, dejte vědět 😉 ). A zpracovává i stonky (no, jedlé jistě budou…)

Jarní polévka z bršlice

Chvilku povařím ovesné vločky. Přidám vypranou sekanou bršlici (a dají se přidat v menším množství i další jarní bylinky – lístky sedmikrásky, violky, řebříčku, slézu, jitrocelu, bedrníku,…) a hezky vypadá nastrouhaná mrkev. Ještě asi čtvrt hodiny vařím. Pak dochutím (sůl, pepř, trochu muškátového květu), a přidám buď trochu zakysané smetany pro zjemnění, nebo vmíchám a nechám ztuhnout vajíčko. Nebo obojí 😉

Špenát z bršlice:

Mladou bršlice vyperu a rychle spařím, pokrájím na menší kousky, pokud je potřeba. Na oleji nechám zesklovatět cibulku, přidám prolisovaný česnek, přidám spařenou bršlici. Osolím a dusím jen chvilku. A hotovo dvacet 😉

Domácí vegeta z planých bylinek i pěstovaných natí

Bylinky pro tuto směs sbírám po celý rok. Začínám hned na jaře planými rostlinami a končím na podzim, když sklízím mrkev a celer na uskladnění…

Do směsi dávám (všechno, a nebo co z toho mám):

Plané rostliny (list nebo nať): kopřiva, bršlice, popenec, pampeliška (spíš méně), sedmikráska, violka vonná, jitrocel, řeřišnice, bedrník, krvavec menší, řebříček, lze i česnek medvědí nebo podivný,…

Pěstované (listy): libeček, petržel, mrkev, celer, pažitka, cibule sečka, červená řepa, mangold, lze i ředkvička, kedluben, květák,…

A třeba si doplníte ještě další (jen pozor na ty výrazně voňavé typu dobromysl a šalvěj, ty se mi do této směsi nehodí…)

Čistou nať/listy důkladně usuším, ideálně v jedné vrstvě ve stínu, případně ve svazečcích na vzdušném místě. Taky lze opatrně v troubě – využít zbytkového tepla po pečení, a nebo na nejnižší stupeň v sušičce.   Dobře suché jsou, když při zlomení praskají, nesmí pružit 😉

Suché bylinky shromažďuji ve velkých „okurkových“ lahvích (a píšu si, co už tam mám….). A po dosušení posledních druhů všechno vysypu do velké nádoby (používám obvykle lavorek…), lehce drtím, vyndávám silné stonky, míchám… Někdo ještě prosívá, aby měl směs opravdu jemnou. Já ne, já mám ty kousíčky ve směsi ráda…

Používám po polévek (vývarů i zeleninových), do mletých mas, různých zapékaných jídel, …

Zdroje:

Slavíková Z. (1997): Aegopodium podagraria v Květena ČR 5, Academia, (str. 320-322)

Janča J., Zentrich J.A. (1994): Herbář léčivých rostlin 1, Eminent

Henschel D. (2004): Rostliny k jídlu, Granit

Internetové:

léčivé účinky:
https://www.bylinkyprovsechny.cz/byliny-kere-stromy/byliny/973-brslice-kozi-noha-ucinky-co-leci-pouziti-uzivani-vyuziti-pro-zdravi

jedlé využití:
https://pfaf.org/user/plant.aspx?LatinName=Aegopodium+podagraria

O mých pěti oblíbených planých rostlinách si můžete přečíst tady, a třeba i vyzkoušet nějaký recept 🙂