O našich popínavých rostlinách 2.
Dneska jsou na řadě klasické liány s ovíjivými stonky. Ty někdy – vlastně spíš často často – dřevnatějí. Mohou dorůstat délky (nebo výšky?) několika m. Jsou buď pravo- nebo levotočivé – to řešit nebudu, to není pro oporu důležité. Důležité je, že potřebují hlavně svislé prvky opory – dřevěnou konstrukci, tyč, ocelové lanko, kovovou kari síť, strom, okap,…. Ačkoliv k okapu je raději nesázejte, zejména ne vistárii, pokud ho nechcete uškrtit (přesně to jsem už několikrát viděla a sílu rostliny obdivovala…). K vodorovné opoře je potřeba je navádět a vyvazovat.
Tu je deset asi nejběžnějších druhů:
Vistárie čínská (Wisteria chinensis)
Veliká bobovitá rostlina (takže také „dusíkáč“) původem překvapivě 😉 z Číny, tam roste v horských lesích. U nás se pěstuje zhruba sto let, v Evropě dvojnásobně dlouho.
Vysazuje se pro až 20 cm dlouhé hrozny modrých, vzácně i bílých nebo růžových květů. Protože kvete ještě před olistěním, květy krásně vyniknou. Nádherné jsou vistárií popnuté pergoly nebo „tunely“ v zahradách. Její semena vypadají jako čokoládové lentilky.
Ale pozor na ní. Je jedovatá a má fakt sílu! Umí vytáhnout kotvení ocelového lanka i uškrtit okap (viz výše).
Aktinidie – (mini)kiwi (Actinidia arguta, A. kolomikta)
Moje nejoblíbenější liána. Velkoplodé kiwi se u nás kvůli chladnému klimatu běžně nepěstuje, ale dva drobnoplodé druhy (Actinidia arguta a A. kolomikta), které jsou původem horské asijské ano. Ve dřevě jsou mrazuodolné, ale pozdní mrazíky mladé výhonky poškodí.
Aktinídie je dvoudomá, je potřeba mít samčí a samičí rostlinu (i když existují i samosprašné odrůdy A. arguta – viz obrázek). Dá se pěstovat intenzivně jako vinná réva nebo extenzivně jako pěstujeme my 😉. Rostliny se mohou došplhat do značné výše (tam se ovšem většinou obtížně sklízejí). Plodí na dvouletém dřevě. Plody jsou drobné (asi jako angrešt), ale už se neloupají. Chuť má překvapivě jako kiwi 😉 A. kolomikta je zajímavá také tím, že barva listů se může měnit do bílorůžové. A. arguta tím, že stonky chodí s oblibou okusovat kočky (a prý ne jen ty naše).
Actinidia arguta 
Actinidia kolomikta
Chmel otáčivý (Humulus lupulus)
Kdo by ho neznal… moje generace ještě dost důvěrně, seznamováním s rostlinou jsme trávili část školního roku (sklizní, drátováním, později v rámci praxe na VŠZ chemickými rozbory na obsah α- hořkých kyselin,…). Ty drsné škrábavé stonky a typickou vůni si nelze nepamatovat. Chmelnic během posledních let hodně ubylo, ale na typických červených půdách v krajině západních Čech lze naštěstí ještě pořád vidět typické konstrukce. Ve velkém se pěstuje pro samičí plodenství – šištice, které kromě toho nejoblíbenějšího využití se používají i jako léčivá bylina. Odrůdy jsou šlechtěné na velikost šištic i obsah důležitých látek.
Původní druh (Humulus lupulus) je typický hlavně pro křoviny kolem vodních toků. Mladé jarní výhonky („chmelíček“) jsou jedlé a výtečné, nejdříve i zasyrova, později do polévek, omelet apod. Daří se mu na živinami bohatších a vlhčích stanovištích.
Zajímavostí je, že chmel je živnou rostlinou housenek babočky bílé C.
Zimolezy (Lonicera sp.div.)
Také dorůstají hodně m (i více než 5), pokud mají kam. Pak je potřeba přebytečnou délku výhonů ostříhat. Pokud se to ostříhání nestihne, vytvoří spletené klubíčko stonků pod okrajem opory. Letos v něm máme kosy. Teda jejich hnízdo.
Květy mají zajímavý dvoupyský tvar a večer výrazně voní. Lákají hlavně noční motýly, bobule jsou zajímavé pro ptáky. Zimolezů je hodně druhů, popínavých několik, jmenujme např.
Zimolez kozí list (Lonicera caprifolium) má bělavé květy, oranžové bobule a typicky srostlé protistojné listy do jednolitého kruhového tvaru.
Zimolez ovíjivý (L. periclymenum) má květy žlutočervené, bobule tmavočervené.
Zimolez Henryův (L. henryi) kvete vpodstatě červeně, vytváří modré ojíněné bobule. Zajímavý je listy, které jsou tmavozelené, kopinaté, a hlavně neopadávají na zimu.
Povijnice (Ipomoea sp.)
Původně druh z tropických oblastí Ameriky. Je jednoletá, ale často se přesévá sama. Je příbuzná svlačce, vytrvalost a odolnost s ním má společnou. Je oblíbená pro krásné zvonkovité koruny fialové, bílé nebo modré barvy.
Rdesno baldžuánské /jiným jménem také třeba opletka čínská/ (Fallopia aubertii)
Fakt hodně vzrůstná a pokryvná rostlina. Dokonce touto vlastností vstoupila do literatury jako hrdinka jednoho příběhu s H. Poirotem – porostla skleník tak dokonale, že pod ní nebyl vůbec vidět. A v něm…. Ano, někdo byl před mnoha lety uložen.
Tento původně asijský (čínský) druh se u nás občas vysazuje a často zplaňuje. Bohaté až 50cm dlouhé laty bílých květů jsou zajímavé pro včely. Kvete až do podzimu.
Akébie (Akebia sp.)
Jsou pohledné původně opět asijské rostliny se zajímavým tvarem květu, různých barev. U nás se pěstuje hlavně akébie pětičetná (A. quinata), existuje ještě a. trojlistá (A. trifoliata). Když máme víc odrůd (stejného druhu), opylí se a vyrostou pitoreskní fialové plody s dužnatým sladkým válečkem uvnitř, který ti zvídavější a statečnější z nás můžou ochutnat. Hezké fotky plodů a popsané využití je tady, ať se neopakuji a jen neopisuji…Pozor, když se akébii daří, tak je taky hodně vzrůstná, přestože na první pohled vypadá díky jemným lístkům vcelku nevinně.
Schisandra – klanopraška
Má hezké tuhé zelené listy, nenápadné květy, červené léčivé bobule využívané v čínské medicíně, údajně pěti chutí – kyselá, kyselá, kyselá, kyselá, hořká. No, znám výjimky z rčení „co je zdravé, není dobré“. Ale klanopraška to není 😉.
A pochází taktéž z Asie.
Podražec velkolistý (Aristolochia macrophylla)
Fakt zajímavě a exoticky vypadající rostliny. Listy má nápadné veliké srdčité, a když kvete, uvidíme několik cm dlouhé ohnuté trubky s širokým okrajem/vchodem, hnědavé barvy.
Tento druh je naopak původem severoamerický, tam ho původní obyvatelé používali jako léčivku (odvar z kořene). U nás se takto nepoužívá, když už se sází, každý je rád, že roste…
Thunbergie křídlatá (Thunbergia alata),
známější pod jménem „Černooká Zuzana“. Pro změnu africký druh…
Pěstuje se jako letnička, dorůstající do 2m. Květ má oranžový s typickým černým okem, existují i kultivary s květem žlutým, červeným, vzácně bílým. Potřebuje předpěstovat a po „zmrzlých“ vysadit do živinami bohatší a vlhčí půdy. Při odpovídající péči může růst i v nádobě.
Tak ať se nám rostliny šplhají a kvetou! Ještě bude pokračování, minulý díl je tady…
Rostliny jsou mí přátelé a provázejí mě od dětství. Zahrada je můj oblíbený obývací pokoj i jídelna.
Jsem šťastná, když můžu pomáhat svým klientům, i těm zaneprázdněným, vytvořit krásnou a živou zahradu, která nevyžaduje každodenní péči, ale přesto jim dává spoustu radosti i leccos dobrého k snědku.
O své cestě k zahradám píšu zde >>