Méně známé dřeviny – dřín obecný (Cornus mas)

Žlutě zářící keř brzy na jaře, tu na okraji lesa v teplejších oblastech, tu vysazený mezi paneláky na sídlišti… Taky si říkáte, co to je, takhle brzy na jaře?

A on je to dřín…

Náš vzácnější původní keř, typicky rostoucí na slunných stráních, skalnatých svazích, mýtinách a v lemech listnatých a smíšených lesů hlavně na zásaditých půdách, v nižších a středních polohách. U nás, v 550 m n.m., ale roste a plodí už asi 15 let taky bez potíží.

Když kvete, nedá se splést. Okolíky žlutých květů sice nejsou velké, ale jsou nápadné, protože kvete ještě před olistěním.  Když zrovna nekvete, poznáme ho podle žilnatiny, která kopíruje okraj oválných listů. V zimě jsou vidět taky nezaměnitelné okrouhlé květní pupeny na zkrácených větévkách.

Plody nás mnohé zajímají vlastně nejvíc. Jsou to lesklé červené peckovice (dřínky), u planých rostlin ca 1-1,5cm dlouhé, u pěstovaných kultivarů (Jolico, Fruchtal,…) klidně dvojnásobné. Existují i kultivary s plody žlutými (třeba Jantarový…), ale s těmi moc dobrou zkušenost nemám – vždycky se začaly kazit ještě na stromku nedozrálé a nebyly k použití.

Zahradníci dřín často sázejí v parcích – je krásný, údajně dobře snáší sestřih, takže se dá tvarovat (to já nevím, nestříhám je), ale taky je to jedna z prvních možností pastvy pro včely. A já ho sázím taky ráda, hlavně velkoplodé kultivary. Drinky jsou fajn. /U nás od jednoho podzimního víkendu, který jsem byla na semináři a psala odtud manželovi zprávu Dovez prosimte nejaky drinky 😉/. A ještě stojí za zmínku velmi tvrdé dřevo a kůrou se údajně dá barvit (nezkoušela jsem…).

Dřínky obsahují hodně vitamínu C a chutí mi připomínají višně (jen mají v porovnání s nimi větší pecku v poměru k celému plodu). A tak s nimi i nakládám. Jíme je

• Syrové, na ozdobu
• Džemy, marmelády: dřínky mají málo pektinu (ostatně jako ty višně…) a jsou kyselejší – takže je potřeba upravit množství cukru a pektinu (někdo přidává jablka, já ne…).
• Kompot: jednodruhový z dřínu nedělám (právě kvůli těm velkým peckám), ale přidávám je do míchaných kompotů – třeba mezi hruškami a bobulkami vína vypadají červené dřínky moc pěkně
• Do pečeného čaje
• Dřínky v rumu (recept už tu byl, tady »)
•  Slaná úprava – „jako olivy“: Ne úplně zralé, pevné dřínky (klidně ještě zelené) zbavím stopek a zaliju ve velké sklenici slanou vodou (na 1 litr vody 250 g himálajské soli). Nechám stát v kuchyni na stole týden až 10 dní, než dřínky klesnou ke dnu. Pak je scedím a vrstvím do malých skleniček, prokládám stroužky česneku a kořením (speciálně osvědčené dobromysl, šalvěj, rozmarýn, tymián) Zaliju až po okraj olejem (já používám slunečnicový, někdo olivový, na mě je hodně výrazný) a uložím do lednice. Necháme odležet nejméně měsíc. Dřínky používám na pizzu, do slaných omelet a do zapékaných jídel, olej na saláty.
• Do bublaniny apod.

Taky se dá vyrobit sirup nebo dřínky sušit, ale s tím už je hodně velká piplačka (jo, zase ty pecky…) A až budu mít jednou dřínků, že nebudu vědět, co s nimi, tak si třeba udělám na zimu dřínkovou omáčku k masu.

Zdroje:

J. Holub (1997): Cornus mas, in Slavík B. /ed./, Květena 5, Academia Praha, 263-264.

PFAF – Cornus mas