Vzhůru do nebe

O našich popínavých rostlinách 1.

Popínavé rostliny mám ráda. Když je jich kolem mě hodně, mám pocit více nebo méně divoké džungle, a taková malebná zákoutí prostě miluju :-).

Z praktického hlediska jsou popínavky fajn v jedlém lese – představují další patro, další možnost využití prostoru. A mnohé pak plodí zajímavé ovoce nebo poskytují léčivé části. Také často podporují další živé tvory – nabízejí jim nektar a pyl nebo plody. To je obzvlášť významné na okrajích sezóny, a boduje především břečťan kvetoucí na podzim, jako jedna z posledních rostlin významných pro včely, a bobule má do jara… Bezpečné místo pro hnízdění ptákům, případně skrýš dalším drobným živočichům umí poskytnout třeba zimolezy nebo růže. Také umí skvěle něco pokrýt, odstínit, schovat,…

Popínavky (neboli liány) mohou být vytrvalé (klanopraška, akébie) nebo jednoleté (hrách, povíjnice);

bylinné (hrachor, ačokča) nebo dřevité (hortenzie řapíkatá, wistárie);

stálezelené (břečťan, zimolez Henryův) nebo opadavé (ostatní zimolezy, chmel);

„jen“ krásné (trubač, klematisy) nebo i poskytující nějaký hmotný užitek (vinná réva, aktinidie).

K povrchu jsou přichyceny různými způsoby. A to je pro nás důležité – abychom věděli, jestli potřebují oporu, případně jakou:

A aby to nebyl článek dlouhý, když chci vkládat obrázky, budu se dneska věnovat první skupině – rostlinám samopnoucím. Ty jsou na pěstování nejjednodušší – žádnou oporu nepotřebují, poradí si samy.

Lidé se často bojí, že jim břečťan a podobné rostliny poškodí omítku. Jak jsem vypozorovala, poškozenou omítku poškodit mohou (vniknou kořínky oprýskanými částmi pod ní), ale zdravou omítku nepoškozují, pouze po nich mohou zůstat tmavé stopy, když je odtrhneme.

Samopnoucí rostliny se přichytávají buď příčepivými kořínky (břečťan, hortenzie, trubač) a nebo terčíky, které vypadají jako tlapičky jistého E.T. (dva ze tří přísavníků).

Břečťan popínavý – Hedera helix

Asi není potřeba ho představovat. Ty velké stálezelené plochy na stěnách domů, obalené kmeny stromů, a zejména hustě zarostlé staré hřbitovy zná asi každý. (Ano, pro hřbitovy je břečťan docela typický, protože se tam i sázel jako symbol života věčného stálezeleného. Ovšem často ho tam také donesli v trávicím traktu ptáci…).

Ale má i další zajímavé vlastnosti:

• hetefofylii – mladé listy mají jiný tvar než starší a jiné než na kvetoucích větévkách
• kvete až na podzim a bobule má začátkem jara (a tím je jednou z nejlepších rostlin pro živočichy v zahradě)
• patří mezi léčivé byliny, ale musí se s ním opatrně; v lékárnách se koupí sirup proti kašli, který obsahuje účinné látky z listů břečťanu
• z plodů se získávalo růžové nebo šedé barvivo na barvení látek
• byly vyšlechtěny různé kultivary, některé mají panašované listy, některé se pěstují jako pokojové rostliny,…

---

Hortenzie řapíkatá – Hydrangea petiolaris

Narozdíl od keřových hortenzií, tato se může vyšplhat po zdi nebo po skále do značné výšky, údajně až 20 m. Největší hortenzie u nás je v Průhonickém parku a byla vysazena v roce 1927. Původně východoasijský druh, u nás je výhradně pěstovaný.

Květenství je chocholičnaté, s průměrem kolem 20 cm; fertilní květy jsou drobné, sterilní květy (to jsou ty okrasné, které známe od ostatních hortenzií) jsou po obvodu květenství a je jich méně. Bývají bělavé a dosahují až 3cm. Plody jsou dřevnatějící tobolky.

---

Trubač kořenující – Campsis radicans

je severoamerický lesní a křovinný druh, u nás výhradně pěstovaný. Hodí se na slunná stanoviště do teplejších oblastí, v chladnějších může namrzat. Daří se mu v mírně zásaditých půdách. /Pěstují se i asijské druhy trubače – např. t.velkokvětý/

Dorůstá až 15 m, na starších větvích vytváří vzdušné kořeny, kterými se přichytává k podkladu. Přesto je lépe ho pro jistotu vyvazovat. Z hustých porostů lichozpeřených listů vyrůstají na koncích letošních výhonů květenství se skoro deseticentimetrovými zvonky obvykle červenými, ale viděla jsem i žlutokvětý kultivar.

---

Přísavníky – rod Parthenocissus (tzv. „psí víno“)

Jsou velmi oblíbené pro své výrazné červené podzimní zbarvení listů, ale skrývají jednu záludnost: ze tří druhů jen dva se umí samy přísavnými terčíky přichytit! A ten třetí je u nás nejčastější:

Přísavník křovištní (Parthenocissus inserta) má dvou- až pětiramenné úponky dlouhé 10 – 15 cm a kolem podkladu se ovíjí. Je to severoamerický druh křovin a vlhčích lesů, který u nás často zplaňuje. Množí se vegetativně (částmi stonků) i bobulemi, které jsou roznášeny zejména ptáky. I jeho pětičetné listy se na podzim krásně barví.

Pětičetnými listy je velmi podobný dalšímu severoamerickému druhu – přísavníku pětilistému (P. quinquefolia), který má úponky pěti až osmiramenné, 5 – 8 cm dlouhé, a kromě toho tvoří přísavné terčíky. Na podzim vytváří tmavé bobule.

Přísavník pětilistý se často vysazuje nejen v zahradách, ale také ve veřejném prostoru – dokonce se využívá k zakrytí a oživení protihlukových zdí.

Púvodem asijský přísavník trojcípý (P. tricuspidata) je velmi pohledný i jako základní druh, ale pěstují se i jeho kultivary. Všechny mají trojlaločné listy, které se na podzim barví do šarlatových odstínů. Zajímavostí je, že přísavník trojcípý se údajně krátkodobě udrží i na skle (to bych někdy ráda viděla….).

… a pokračování příště…