Méně známé dřeviny – muchovníky (druhy rodu Amelanchier)

Řeknu si muchovník, a napadá mě… mucha, moucha,… Ale s ní muchovník společného snad nic nemá. Zato s ptáky, hlavně kosové ho mají rádi. A vloni se nám na nich pásli hýlové…. No zpátky. Kde k tomu českému jménu přišel, těžko říct.

V Evropě je domácí jeden druh – muchovník oválný (A. ovalis). Celkem ale v mírném pásmu severní polokoule roste druhů 25. Ten „náš“ druh se pěstuje jako okrasný a místy zplaňuje (okolí Prahy, jižní Morava).

Jako ovocné se vysazují ty severoamerické – hlavně muchovník olšolistý (A. alnifolia), Lamarkův (A. lamarckii), hladký (A. laevis, např. kultivar Ballerina).

První muchovníkový sad u nás (Bormato) pěstuje (a prodává plody i sazenice) muchovníku olšolistého v ovocných kultivarech Thiessen, Martin, Smoky, Northline. Seřazeno od nejvyššího, pětimetrového, k tomu nejmenšímu, „jen“ čtyřmetrovému.

Muchovníky jsou keře poměrně bohatě odnožující, ale jednotlivé odnože jsou vzpřímené, takže vytvoří hezkou „zeď“. Dá se ale pěstovat i jako stromek a v poslední době jsou módní a často jsou vidět v městských výsadbách malebné mnohokmeny. Na pěstování není náročný, vyhovují mu takové ty naprosto normální běžné podmínky. Vlastně nevím o místě, kde by se mu nedařilo, a to už jsem jich sázela hodně.

Jsou to krásné keře. Kvetou poměrně brzy na jaře hrozny bílých květů. Na začátku léta (červen) začínají dozrávat plody, bobule s výraznými kališními lístky. Na podzim se listy barví do zářivých oranžových nebo červených odstínů.

Plody mě na muchovníku zajímají nejvíc. Jsou to bobule a vzhledem připomínají borůvky, kdyby rostly v hroznu. Přestože se jim často říká „indiánské borůvky“, chutí mi je moc nepřipomínají… Pěstujeme tři odrůdy, jedna je dobrá, jedna výborná a třetí výtečná – a neptejte se mě, která je která. Možná, snad, je časem identifikuju. Ale vypozorovala jsem, že ty chuťové preference u nich mají lidé různé. A stejně tak někdo radši do pusy hrst všech modrých borůvek, a někdo (i já) radši, když jich je pár ještě ne úplně zralých. Ty úplně zralé mi připadají trochu mdlé chuti… Každopádně kromě tmavočerveného barviva obsahují ještě hodně železa a mědi, jsou tedy hodně zdravé.

Databáze PFAF uvádí, že z m. olšolistého a hladkého jde použít jako léčivka také list. Nemám vyzkoušeno, mám tu rezervy…

A co tedy s plody:

• Samosebou syrové, se šlehačkou, na ozdobu dezertů
• Do pečených dezertů také, jako borůvky (jistě by se s nimi daly naplnit knedlíky)
• Džemy, marmelády, želé, čatní, salsa,…
• Do pečeného čaje
• Součást salátů (nejen ovocných, i zeleninových)
• Sušený jako hrozinky
• Určitě by se dal i kvasit (tolik jsme ho zatím nikdy neměli…)

Zdroje:

M. Kovanda (1992): Amelanchier ovalis, in Hejný S. a Slavík B. /ed./, Květena 3, Academia Praha, 484-485.

PFAF – Amelanchier lamarckii, A. alnifolia, A. laevis