Cesty zahradou

Ano, zahradou taky chodíme…

Nejdříve si uvědomíme, kam mají cesty vést, a jak často je budeme používat. Jestli také k nošení nákladu, svážení úrody kolečkem do sklepa, nebo pro děti na kole… skoro lepší, než trasu vymýšlet od stolu je podívat se, kudy se nejčastěji chodí…

A možná přidat kousek trasy k nějakému hezkému zákoutí nebo místu se zajímavým výhledem. Feng-shui doporučuje cesty ne rovné, ale malebně jemně vinuté jako tok řeky. Což ovšem neznamená zacházku přes celou zahradu. Někdy terén zahrady vyžaduje začlenit i schody.

Jen zřídka využívané trasy velkou zahradou nebo sadem většinou stačí jen sekat. Pokud dodržujeme stále stejnou trasu, druhové složení rostlin se časem přizpůsobí. Zůstanou druhy, které sešlap snášejí, a ty nebývají vysoké: lipnice roční, černohlávek, popenec, zběhovec plazivý, jitrocely, máchelka (pampeliška) podzimní, jestřábníky,… 

Toto by ovšem nešlo na často využívaných cestách, zejména na příchozí cestě k domu. Ty bývá potřeba vytvořit důkladněji. Povrchy mohou být pevné (beton, dlažba, dřevěné díly, mlat,…) nebo ze sypaných materiálů – písku, kačírku apod. Ty je ale potřeba dobře uvážit – některé materiály sice krásně vypadají, ale špatně se po nich chodí, zejména s nákladem. A projet s kolečkem po kačírku je skoro za trest…

Údržba jistě také hraje roli. Jednolité cesty ji nemusejí (podle druhu materiálu) vyžadovat vůbec, cesty se spárami vyžadují někdy pletí (chemickým postřikům se raději vyhneme), někdy pomůže údržba vysokotlakými čističi (wap).

Mlatové, štětované cesty pro nás vytvoří spíš specializované firmy. Finančně jsou logicky trochu náročnější, ale jsou velmi trvanlivé, při běžném provozu není příliš práce s údržbou. Velmi dobře se po nich chodí i jezdí.

Betonové cesty (hladké nebo se zapuštěnými oblázky) nebo cesty z betonových dlaždic jsou takřka nesmrtelné. Nemusí se ale typem hodit do všech zahrad – zejména těch přírodnějšího vzhledu. Ale čas obvykle dokáže patinu vytvořit a cesta se začlení také, pomůžou i různé mechy a lišejníky ;-).

Dlážděné – špalky, dlaždice,  cihly, …  materiál můžeme přizpůsobit svému vkusu a charakteru prostředí, nebo se dá permakulturně využít nám dostupný, výsledek pak bývá často velmi zajímavý. Viděla jsem krásné cesty z recyklovaných cihel s vtištěnými značkami, působily, jako by byly v zahradě skoro odjakživa ;-). Také kombinací různých z těchto materiálů mohou vzniknout krásná díla.

Pozor ale na prvky dřevěné – ač krásné, zejména za vlhka mohou být velmi kluzké.

Cestičky užitkovou zahradou, mezi záhony, kolem skleníků a pařenišť, výběhů zvěře,… – může pro přírodněji orientované uživatele stačit třeba jen zamulčovat slámou. Ve městě bych volila možná spíš štěpku (kvůli vzhledu i dostupnosti)…

Pro některé trasy stačí jen položit nášlapné kameny, tzv. šlapáky – kameny, dlažba, vlastnoručně vytvořené betonové odlitky,…, které umisťujeme na délku kroku. Zapouštíme je do roviny s okolním terénem tak, aby se dalo kolem nich bez obtíží sekat.

Specifickým a v poslední době stále používanějším prvkem jsou smyslové chodníčky – o těch ale raději později samostatně.