Zelenina z vlastní zahrádky. Je lákavá, voňavá, zdravá, barevná…. A také pěkně při ruce. Ale kam s ní?
V permakulturní praxi se zahrada člení do zón. Kuchyňské bylinky a běžná zelenina (ředkvičky, mrkev, saláty, prostě to, co se používá denně) by měla být co nejvíce u ruky. Jednak to budeme mít z kuchyně blízko, jednak dobře uvidíme, co dorůstá, a s čím tedy můžeme počítat v jídelníčku v příštích dnech. A kromě toho je na ní hezký a optimistický pohled.
Naopak zeleninu, kterou sklízíme většinou jednorázově na uložení (brambory, červená řepa, pastinák, cibule, česnek, zelí,…), nebo ta, která má dlouhou vegetační dobu a zabere hodně místa (typicky třeba dýně), může být i dále, třeba mezi stromy v sadu.
Místo pro zeleninu by nemělo být příliš větrné a trvale zastíněné, i když stín po určitou část dne rostliny snesou (v nárocích na oslunění se různí…). Je dobré, když je poblíž zdroj vody, nejen na zalévání, ale i na hrubé opláchnutí, abychom si nesli do kuchyně zeleninu už předčištěnou. Touto vodou lze pak s výhodou zalévat…
Zeleniny se dělí na jednoleté a vytrvalé. Ty vytrvalé nakombinujeme spolu a vyčleníme jim místo mimo běžně obhospodařovanou plochu (rebarbora, zimní cibule, pažitka, křen, chřest, zahradní velkolistý šťovík,…).
Jednoletá zelenina se většinou pěstuje „klasicky“, hezky jeden záhon = jedna plodina. Je to přehledné, snadné na setí a sklizeň (dojde-li na nějakou), ale…. Když záhon objeví bělásek, dřepčík a nebo hryzec, má radost, jak má rostliny pěkně pohromadě, takže hostina může začít. To je nevýhoda monukultury. A také, rostliny využívají stejný prostor.
Ale jde to i jinak….
Už jen tím, že v rámci jednoho záhonu prostřídáme řádky různých plodin, lépe využijeme prostor. Chytrou volbou rostlin pak můžeme odpudit některé škůdce a nebo podpořit třeba chuťové vlastnosti sousední plodiny. A přitom zůstane výhoda snadné údržby, stačí plečkou ošetřit prostor mezi řádky.
Pro dobrodružnější typy lze doporučit tzv. zeleninové polykultury, kdy na jeden záhon vysejeme naširoko několik druhů zelenin, nejlépe i v různých odrůdách. Rostliny pak vytvoří zajímavý barevný porost, hezky se doplní (event. volná místa je možné dosadit zeleninovou sadbou nebo bylinkami) a využijí prostor. Je ale potřeba často prohlížet a sklízet, tím vytvoříme místo pomaleji rostoucím druhům, které postupně dorůstají. Také je potřeba si uvědomit, jak rostliny v dospělosti vypadají, a nekombinovat ty jemné s hodně vzrůstnými, které by je potlačily.
Dobré je tedy kombinovat do jednoho záhonu jemnější druhy (salát, ředkvičky, mrkev, petržel, salát, červená řepa, cibule, česnek, černý kořen, pohanka,… ).
V dalším porostou ty vzrůstnější (mangold, vodnice, tuřín, pastinák, černá ředkev, novozélandský špenát (čtyřboč), bílá ředkev (japonská), roketa, čínská hořčice…).
Další záhon může patřit druhům, které se rády vysévají samy, takže se o ně nemusíme příliš starat (červená lebeda, brutnák, měsíček, kopr, řeřicha setá,…).
Speciálním případem polykultury jsou tzv. „Tři sestry“ – indiánský způsob pěstování, kdy kukuřice poskytne oporu pnoucím fazolím a prostor na povrchu půdy využijí dýně. Jako oporu jde použít třeba i slunečnici nebo některé další vysoké technické rostliny, místo dýně zas melouny, okurky, cukety,…..
Některé zeleniny se pěstují jako jednoleté, i když botanicky jsou dvouleté, druhý rok vykvétají, takže jako zeleninu už je nepoužijeme, ale můžeme si z jedné nebo dvou ponechaných rostlin vypěstovat vlastní osivo – mrkev, petržel, pastinák, červená řepa, cukrovka, kdo si pěstuje na řepánky … je to pro radost, ale pravda je, že to trochu komplikuje osevní postup. Cesta je všechny kořeny sklidit, uložit, a několik jich na jaře opět vysadit na nějaký odlehlejší okraj.
Některé plodiny, např. brambory, se na pěstování ve smíšených kulturách nehodí. Ale můžeme je pěstovat alternativně třeba ve velkých igelitových pytlích, do kterých místo okopávání a hrůbkování postupně dosypáváme materiál, nebo prostě bezorebně pod vrstvou slámy (tedy pokud nejsou na pozemku příliš přemnožení plzáci…). V nádobách se dají pěstovat i další teplomilné druhy – rajčata, papriky, lilky, melounky pepíno,…
Vytvoření záhonů
je práce, které se, pokud chceme pěstovat zeleninu, obvykle (viz alternativní způsoby uvedené výše) nevyhneme.
Máme na vybranou „normální“ ploché záhony v úrovni okolního terénu, nebo vysoké a vyvýšené záhony.
Pro ty první je třeba plochu předem připravit, optimálně zrýt, v krajním případě lze pro statnější druhy v dostatečném předstihu aspoň zamulčovat. Podle toho, jak náročná na živiny plánovaná zelenina bude, je třeba plochu obohatit živinami – nejlépe hnojem nebo kompostem, které současně s živinami dodají i organickou hmotu, která vytváří příznivou půdní strukturu a pomáhá udržovat dobré vlhkostní podmínky. Je účelné si svou pěstební plochu rozdělit na tři části, pro rostliny lišící se nároky na živiny.
Rostliny tzv. první trati vyžadují půdu čerstvě vyhnojenou, v druhé trati budou rostliny méně náročné a ve třetí ty nenáročné, které případně prostředí o živiny obohacují samy (hrách, fazole, bob,…). Ve výsledku dosáhneme toho, že hnojíme každý rok jen jednu část ploch a plodiny posunujeme.
Rostliny první trati, nejnáročnější na živiny: košťáloviny (zelí, různé kapusty, květák, brokolice, kedluben), plodová zelenina (rajčata, papriky, lilek, dýně, cukety, okurky, melouny, patisony,…), kukuřice, event. i celer.
Rostliny druhé trati: kořenová zelenina (mrkev, celer, petržel, pastinák, ředkvičky, červená řepa), listová (salát, špenát, mangold) a cibulová (česnek, cibule, pórek).
Rostliny třetí trati: lusková zeleninou (hrách, fazole, bob), některé bylinky či koření (kopr, majoránka, bazalka)
Vysoké nebo vyvýšené záhony:
budeme na nich samosebou také pěstovat rostliny lišící se nároky na živiny, takže výše řečené můžeme použít i pro ně.
Jen základní konstrukce těchto záhonů je sice trochu složitější, mají ale zase jiné výhody: jsou pohodlnější na obsluhu, jsou výhřevnější (ale snadněji i vysychají), je technicky obtížné na ně vstoupit, takže odpadá časté utužování půdy a lze upustit od rytí (ono by to bylo i obtížné…).
Dovnitř těchto záhonů se vkládá organický materiál, který se bude postupně kompostovat, obohacovat prostředí o živiny a současně teplo uvolněné při rozkladu bude záhon vyhřívat. Postupuje se od nejhrubšího materiálu dospod k jemnějším směrem k povrchu, nejvýše patří event. sejmuté drny, kompost a navrch co nejlepší zahradní zemina.
Pozor, zjistěte si, jestli nemáte v zahradě hryzce a podobné živočichy, můžu z vlastní zkušenosti říct, že těm takovéto prostředí (vršené větve) velmi vyhovuje, v tomto případě je lépe použít větve seštěpkované…
Okraje vyvýšených záhonů je možné zhotovit z různých materiálů, ať už pořízených nově, nebo recyklovaných. Prakticky neomezeně trvalé jsou okraje z kamenů, betonových tvarovek nebo cihel. Velmi často se používají trámy, fošny a prkna, tvorba okraje z nich je asi nejrychlejší a nejsnadnější. Trvanlivost záleží na síle materiálu. Stejné platí u okrajů vyplétaných z proutí, z tenkého vrbového vydrží hezké dva, max. tři roky, ze silnější lísky (nebo větví dalších dřevin, které máme po prořezávce k dispozici), vydrží podle síly nejméně dvojnásobně déle. Pozor, některé dřeviny mají velikou regenerační schopnost, a větévky mohou obrážet! (vrba, pustoryl, svída,…). Výhodou těchto záhonů je, že se obvykle dají v okrajových obdobích sezóny zakrýt např. fólií, takže vlastně vytvoříme studené pařeniště a prodloužíme tak vegetační dobu. V permakulturních zahradách se k tomuto účelu často využívají i vyřazená okna – pokud s tím dopředu počítáme a přizpůsobíme okraje záhonu a jeho šíři, je toto řešené praktické.
Vysoké záhony jsou na průřezu oblé, takže jejich zakrývání by bylo komplikované, výhodou naopak je výrazně větší pěstební plocha. Vysoké záhony jsou protáhlé, tzv. Švédské kopy jsou vnitřní strukturou podobné, liší se okrouhlým tvarem.
Můžeme vytvořit i záhony se „šikmou plochou“, klopené k jihu, které vytvářejí tzv. sluneční past. Z toho vyplývá, že jsou velmi výhřevné, ale také rychleji vysychají. Hodí se tedy hlavně pro teplomilnou zeleninu (rajčata, papriky, dýně, cukety, patizony,…).
Netradiční tvary záhonů
Kromě záhonů pravidelných pravoúhlých tvarů se dají vytvořit i záhony např. okrouhlé, s pohledným uspořádáním plodin do tvaru mandaly. Mezi stoupenci permakultury je slavný a často používaný záhon typu tzv. „klíčová dírka“, který je nejčastěji okrouhlý (ale může být i protáhlý,…), s přístupovou cestičkou vedoucím prostředkem, ale ne skrz celý záhon, takže je minimální sešlapávaná plocha a co větší ta užitková. Přitom tu platí, že k cestičce a k okrajům záhonu se vysévají a sází často sklízené druhy a ty s krátkou vegetační dobou (dubáčky, ředkvičky, rajčata,…), naopak ty, ke kterým nemusíme často a porostou až do podzimu (třeba růžičková kapusta, řepy, pastinák,…) se umisťují do nejhůře dostupných míst.
Pnoucí rostliny (zejména fazol a hrách) vyžadují oporu. Tou mohou být buď masivní vysoké rostliny, nebo speciální konstrukce, které mohou současně tvořit zajímavý prostorový prvek v zahradě.
Kombinace zeleninových druhů
– například:
Mrkev – kopr – cibule/pórek – mangold
Kapusta/zelí – ředkev/ředkvička – salát (- pórek)
Okurky – cibule – fazole – salát
Jahody – česnek
Rajčata – petržel/ ředkvičky – polníček
Ředkvičky – fazole – špenát
Fazole – červená řepa – pastinák – cibule
Cibule – pastinák – kopr – hlávkový salát
Rajčata – novozélandský špenát
Rajčata – keříčkové fazole – česnek / pórek – mrkev
Je třeba zmínit i cesty mezi záhony. Měly by být tak široké, aby umožnily pohodlnou péči a také sklizeň. Současně umožnit přístup vzduchu k plodinám – ovlivňují mikroklima porostu.
V přírodě rostliny vytvářejí plošně i dosti rozsáhlá druhově rozmanitá společenstva, ale je známé, že nejproduktivnější jsou okraje společenstev (tzv. ekotony). Z tohoto poznatku vyplývá originální přístup Igora Ljadova a jeho velmi výnosné vysoké záhony, které jsou úzké a mají mezi sebou poměrně široké cesty
Někdo má cestičky trvalé a zpevněné, někdo jen vyšlapané. Ty se hodí zamulčovat, aby nezarůstaly plevelem. Stačí kartón, který sice není okrasný, ale účel splňuje, dají se použít velké listy, např. rebarbory po sklizni, vhodné je mulčování slámou.
Jako zeleninu lze zužitkovat i „plevele“ a další plané rostliny – kopřiva, merlík, ptačinec žabinec, pýr, bršlice, … i části rostlin, které se obvykle nejedí .-))) – listy (mladé) ředkviček, košťálovin, červené řepy, mrkve, šešulky brukvovitých druhů, které vyběhly do květu, …
