Co je permakultura a přírodní zahrada?

/Přírodní zahrada – ekozahrada – permakulturní zahrada (*)/

*Permakultura vznikla ze spojení slov „permanent agriculture“ – trvalé zemědělství, ale v současné době se používá v širším smyslu – etického způsobu života s úctou k přírodě a k Zemi, šetrnému hospodaření se zdroji a jejich uchováním i pro následující generace. Je blízká konceptu trvale udržitelného způsobu života.

Certifikované přírodní zahrady musí splňovat tři kritéria: nesmí se v nich používat umělá hnojiva a pesticidy a ani rašelina pro zlepšení půdy. Ta je sice přírodním zdrojem, ale vzniká velmi dlouho. Není třeba toho litovat, existují tisíce druhů rostlin a je snadné si z nich vybrat ty, které ji ke svému růstu nepotřebují.

Splnění těchto požadavků je v permakulturních zahradách samozřejmostí. Důležité je však navíc citlivé využívání všech zdrojů, které jsou k dispozici: kompostuje se biologický odpad, využívá dešťová voda a tzv. šedá voda z domácností (prádelna, koupelna apod.), recyklují se již nepotřebné předměty (použité cihly na stavbu zídek nebo bylinkových spirál, vyřazené plastové nádoby nebo vany na zachycení dešťové vody nebo pěstování rostlin se specifickými požadavky, z použitých palet se budují ohrazení kompostu, vysokých záhonů apod.).

Koncept permakulturních zahrad vznikl pozorováním a napodobením procesů probíhajících v lesních společenstvech. Vývoj v přírodě se ubírá známým směrem (tzv. sukcese) a mnohé práce na zahradě nejsou nutné, vykoná je příroda sama, pokud jí ponecháme prostor a čas.

Pro permakulturní zahrady je charakteristické, že

člení zahrady do zón – nejblíže domu to, co potřebujeme nejčastěji a tedy máme na dosah (zelenina, bylinky, trávník na posezení), nejdále třeba sad s lučním podrostem;

respektují přírodní cykly (ty každoročně se opakující) i vývoj společenstva směrem ke stabilnějšímu a druhově bohatšímu (tzv. sukcese), který probíhá v řádu let až desetiletí. Postupně se ustanovuje rovnováha a vytvářejí se vazby mezi rostlinami navzájem i na ně vázanými živočichy. Pokud je už systém dosti stabilní, obvykle nedochází k přemnožení některého organismu běžně považovaného za škůdce (hlodavci, mandelinka bramborová, mšice, padlí,….). Pokud přece jen zatím ano, je možné využít třeba bylinné preparáty nebo podpořit jejich přirozené nepřátele;

Tato společenstva bývají vertikálně vrstvená v prostoru, vč. půdních mikroorganismů (hub) a lián; cíleně se podporuje druhová bohatost, ať už vytvářením vhodného prostředí pro ptáky, hmyz, obojživelníky, drobné savce, nebo umisťováním úkrytů a budek. Je krásné je pozorovat a poslouchat, navíc tito pomocníci bohatě nahradí použití pesticidů – jejich použití je nežádoucí, protože jimi otravujeme celý systém. Ne jen jeden konkrétní druh, ale také na něj navazující organismy, půdu a vše, co z ní vzejde, tedy i naší potravu, tedy i sebe;

Vybírají se druhy, které jsou vhodné pro podmínky daného stanoviště a budou tam tedy dobře růst. Když pěstujeme druhy, pro které máme vhodné podmínky, starají se „samy o sebe“. Čím cizokrajnější druh, tím více bychom mu museli podmínky upravovat, aby prospíval (přenášení na zimu dovnitř, úprava pH půdy apod.). Je dobré si rozmyslet, jestli tyto druhy opravdu chceme a potřebujeme, a za jakou cenu, jestli je nemůžeme nahradit druhy domácími, kterých je také dost, jsou krásné, přizpůsobené našim podmínkám, jsou tu doma a jsme na sebe vzájemně zvyklí. Často to mohou být i staré a krajové odrůdy (ovocných dřevin, zelenin a bylinek), nebo i mizející plevelové druhy (chrpa, ostrožka, koukol,…);

Rostliny se vybírají a vysazují tak, aby bylo co nejdéle v průběhu roku možné je sklízet a obohacovat si jimi jídelníček. Cíleně se vysazují různé odrůdy jednoho druhu, aby dozrávaly postupně, a také co nejširší sortiment druhů. V současných letech s extrémními výkyvy počasí je to aktuální, když některé poškodí mráz, jiné nám zůstanou.

Zahrady se navrhují velmi pečlivě, na míru pozemku i majitelům. Bere se v úvahu postupný růst rostlin a vývoj zahrady, tvoří se tzv. sukcesní design (např. pod pomalu rostoucí dlouhověké dřeviny se vysazují rychle rostoucí druhy, ze kterých je možné mít užitek do té doby, než dorostou ty cílové);

Údržba permakulturní zahrady bývá snadnější – některé činnosti lze omezit (kosení odlehlejších částí, prořezávání stromů), některé nahradit, např. pletí a závlahy mulčováním, ale pozor, je třeba dobře pozorovat a respektovat prostředí a vzít v úvahu výskyt např. slimáků nebo hlodavců. Také vysazení a jen občasné ošetření keřů a trvalek je méně pracné, než každoroční obnovování letničkových záhonů;

Místo hnojení minerálními hnojivy se používá kompost a nebo vysévají rostliny obohacující prostředí o živiny a zlepšující strukturu půdy.

Časté prvky permakulturních (a některých přírodních) zahrad jsou

Bylinkové spirály, kopečky, zídky,

polykulturní (smíšené záhony) pro zeleninu, často vyvýšené,

živé ploty z divokých keřů,

louka, příp. tzv. „jedlý trávník“ – barevné květnaté porosty složené z mozaiky druhů, které se kosí podle potřeby,

„jedlý les“ jako divočejší alternativa sadu,

mimořádná stanoviště (vlhká nebo suchá) – suché zídky, skalky, mokřady, pokud místo dovolí, také přírodní jezírka,

divoký koutek ponechaný bez údržby jako azyl pro volně žijící druhy.

Permakulturní zahrady, kromě toho, že péče o ně je snadná a radostná, poskytují mnoho jedlých zdrojů pro člověka i ostatní živočichy, ale i další suroviny – dřevo, barviva, bylinky. Upravují mikroklima, takže je příjemné v nich pobýt. Jsou krásné, barevné a vonící, přinášejí nám radost, inspiraci, uklidňující místo k odpočinku….. A také azyl některým druhům organismů, pro které v naší současné krajině už nezbývá prostor.