Moje cesta s rostlinami

Rostliny jsou mí přátelé a provázejí mě od dětství a zahrada je můj oblíbený obývací pokoj i jídelna.

Jsem šťastná, když můžu pomáhat svým klientům, i těm zaneprázdněným,  vytvořit krásnou a živou zahradu, která nevyžaduje každodenní péči, ale přesto jim dává spoustu radosti i leccos dobrého k snědku.

Miluji naší zahradu na úplném jihu středních Čech. Jsme v 550m nad mořem - trochu drsnější kraj, ale TAK nádherný…

       Zahradu pořídili mí rodiče, když mi bylo sedm. Táta pocházel z blízkých končin Podblanicka a chtěl se sem co nejčastěji vracet. Trávila jsem tady tedy všechny víkendy a prázdniny mého dětství, známe se spolu už bezmála 50 let. Vím o ní, kde jí bývá v letních dnech horko a hodně vysychá, vím, na kterých stinných místech můžu při troše štěstí najít kozáka nebo kde se zastavit a tiše pozorovat brhlíky, jak šplhají po kmeni hlavou nahoru i dolů. Máme tu spoustu stromů, které sázel táta a dokonce i majitelé před námi, keřů, na kterých je první ovoce už v dubnu, a pak až do podzimu (vlastně mišpule si můžu utrhnout i v zasněžené zimě …). Na záhoncích mám zeleninu – baví mě pěstovat i staré odrůdy třeba od Gengelu. Za ta léta jsem jich vyzkoušela řadu a namnožila a předala dál snad stovky pytlíčků osiva.  Bylinky  považuji já i naše včelky za nejkrásnější rostliny. 

 

     Květiny, kameny, potůček a drobné vodní plochy pro lekníny a skokany a všemožné veselé dekorace tu najdete také. A žije tu s námi spousta živočichů, kteří už v krajině okolo nemají moc prostoru. Třeba rosničky, slepýši a užovka hladká (co jsem se jí nejřív lekla, když jsem jí málem přinesla domů se dřevem na topení), spousta ptáků, netopýři, různé hmyzáky ani nepočítáme. Pořád je co pozorovat a z čeho mít radost. A také tu mám své oblíbené místečko na cvičení taiči i dvě turecké lísky, tak akorát od sebe, aby mezi ně šlo pověsit hamaku.

 

To je prima odpočinek!

Nejlepší je, že si konečně dovoluji zastavit se a opravdu se dívat a vnímat všemi smysly tu krásu a klid kolem. Dovoluji si mít místo anglického trávníku, který vyžaduje neustálou péči, kvetoucí louku. Dovoluji si mít stromy, které volně rostou a nepotřebují neustálý řez. Dovoluji si pěstovat zeleninu ve smíšených kulturách a klidně přehlédnu nějaký plevel – protože i on má v přírodě své místo (a někdy je i hodně dobrý na talíři). A to i přesto, že jsem pořád nejšťastnější, když můžu mít ruce v hlíně, je to pro mě úžasná meditace :-).

Ale – jak tu bylo dříve?

       Je pravda, že naše zahrada takto nevypadala vždycky. V sedmdesátách a osmdesátých letech jsme se o ni s rodiči starali tak, jak bylo v té době zvykem, i když jedovaté chemické postřiky jsme nepoužívali nikdy. Ale na zahradě jsme pilně každý víkend pracovali, vlastně od rána do večera. Ona měří třetinu hektaru, takže bylo pořád co dělat…. Nestěžuju si, bavilo mě to. Měla jsem svůj vlastní záhonek na květiny a dodnes si pamatuju překvapení, když mi ze semen v sáčku s krásným obrázkem astry polovysoké vyrostla mrkev. Teď už vím, že i Sempra se občas splete, a že vlastní mrkvička je príma, ovšem tenkrát jsem to, myslím, neocenila. 

       Prostě naše zahrada tehdy byla hlavně na práci. A dovedete si představit ty nervy, když  jsme nestihli vše, co bylo potřeba udělat? Posekat trávník, vyplít jahody a mrkev, okopat brambory, ořezat vlky na stromech? Co když na to příště nebude vhodné počasí? Co když bude potřeba řešit přednostně něco jiného naléhavého?  

Teď už ale věřím, že zahrada by měla být především pro radost, a ne pro starost a stres…

Děkuji naší mile zahradě…

       Díky ní jsem si brzy uvědomila, že mám rostliny moc ráda a že se jim chci v mém dalším životě věnovat. Od konce střední školy jsem začala jezdit na flóristické kurzy Botanické společnosti, abych se je naučila pořádně poznat, ale pak jsem od původního čistě botanického záměru malinko uhnula a vystudovala Agronomickou fakultu. Dneska jsem ráda, řada předmětů se mi hodí. Pak jsem pracovala chvilku v Botanickém ústavu a dlouhou chvíli na VŠZ/ČZU. Učila jsem botaniku a krajinnou ekologii a vedla řadu diplomových a bakalářských prací, také o permakultuře, přírodních zahradách, návrzích rozptýlené zeleně v krajině a zajímavých botanických druzích. To mě bavilo nejvíc, vidět nadšení studentů pro toto téma mi dělalo velikou radost. A taky mě hodně bavilo učit na Univerzitě 3. věku u nás, bylo úžasné vidět to nadšení lidí starších než mí rodiče, se kterým sedali do lavic posluchárny místo k televizi k nekonečnému seriálu…

       Přitom jsem s kamarády jezdila do přírody, hlavně do hor. Jen tak s batohem a se spacákem, pokud podmínky dovolovaly. Nejdřív tam, kam se tehdy smělo, tedy hlavně do okolních socialistických států (ano, i tam je krásně 😉 ). Po roce 1989 jsem se chtěla podívat tam, kam se předtím tak moc nemohlo, táhlo mě to hlavně hlavně severním a severozápadním. Měsíční cestou do Mongolska v roce 2010 jsem si splnila svůj velký dětský cestovatelský sen. A všude ve světě jsem obdivovala, jak krásná, barevná a různorodá příroda může být, když se člověk zastaví a podívá se… A jak jí to nedá žádnou práci, jak to umí úplně sama…. Byla to pro mě vždycky veliká škola a inspirace.

 

A kam mě má láska k rostlinám dovedla?

        V roce 2009 jsem se přihlásila na roční výcvik permakulturních designérů k Jardovi Svobodovi a začala navrhovat zahrady. Mé první návrhy byly pro příbuzné a kamarády. Po dokončení kurzu VPD jsem se rozhodla, že chci permakulturní zahrady navrhovat jako svou hlavní profesi (i když v sobě zahrnuje mnohé) a v roce 2010 jsem odešla “na volnou nohu” a začala se návrhům  a realizacím ekozahrad věnovat.  V posledních čtyřech letech také vymýšlím a připravuji  pro Zelenou domácnost směsi semen, ze kterých budou mít radost různí na zahradě vítaní opylovači.

Co pro vás mohu udělat?

       Přírodní/permakulturní zahrady navrhuji na míru každému jedinečnému místu a take jeho jedinečným majitelům. Mé návrhy jsou tedy dosti různorodé, ale mají něco společného. Chci, aby měly vlastní příběh, nápad, myšlenku. Také mě baví hledat, co ještě nemusejí majitelé dělat, když nechtějí. A vždy se snažím respektovat historii a podmínky daného místa. Mám vyzkoušené, že je potřeba se nejdříve tiše zastavit a jen naslouchat a vnímat prostor, a on napoví, co kam patří a kde se které rostlině bude dařit.   

       Přesto, že každý návrh je jedinečný, řada postupů platí (téměř) vždycky. Jsem ráda, že jsem měla možnost pomoci ostatním ušetřit si námahu a předat dál své zkušenosti, často získané poctivě odpracovanou cestou neosvědčených řešení 😉 na mé zahradě, v Hobbymagazínu v Rádiu Region (v letech  2011-2012). Od roku 2012 s spolupracuji s časopisy Rodinný dům, Můj dům a Poradce ředitelky MŠ.

       O své zkušenosti s přírodními zahradami, permakulturou a jedlými rostlinami se ráda podělím i s vámi.